Kateřina Erbsová: Pomáhat je normální

..... a jde to dělat mnoha způsoby
Kateřina Erbsová je nesmírně činorodá žena. Její bohatá životní cesta vedla mnoha směry i místy. Už na základní škole organizovala humanitární sbírku pro děti z bývalé Jugoslávie. Vystudovala na MU v Brně obor Sociální politika a sociální práce a také obor Žurnalistika a masmediální studia. Poté se přesunula do Prahy, kde vystudovala na UK Veřejnou a sociální politiku. Psala do časopisů Bariéry a Můžeš. Nějakou dobu pracovala s mentálně postiženými lidmi v denním stacionáři. Angažovala se pro časopis Nový prostor, kde, kromě redaktora, dělala i kontaktního sociálního pracovníka a streetworkera pro bezdomovce. Po přestěhování do Prahy se Kateřina začala živit novinařinou. V deníku Aktuálně.cz vedla rubriku o zdraví. Posléze dělala šéfeditorku příloh v Denících vydavatelství Vltava-Labe-Press. Po mateřské dovolené nastoupila do CNC, kde pracovala jako editorka internetového magazínu Moje zdraví. Už 12 let žije v Uhříněvsi s manželem a dětmi - Sofií (9 let) a Samuelem (6 let). Od podzimu 2018 dělá místostarostku Prahy 22.

Současná životní pozice dává Kateřině možnost rozvinout své dobré srdce do mnoha oblastí. Položili jsme jí proto několik otázek, abychom se dozvěděli více.

Kateřino, víme, že pořádáte každoroční Uhříněveský běh Prknovkou, část výtěžku ze startovného putuje na dobročinné účely. Co je tím prvotním impulzem k tomu, aby si člověk řekl: „Uspořádám běžecké závody a ještě někomu pomůžu“?

To už je dávno. My jsme s manželem už před lety v Hradci Králové začali nejprve s pořádáním závodů se psy v kategoriích canicross (běh se psem), bikejering (jízda na kole se psem) a scooter (jízda na koloběžce se psem). Manžel a teď i dcera se tomu aktivně věnují.

Aby závody měly i charitativní přesah, pozvali jsme děti z dětských domovů a půjčili si psy z útulků, aby si spolu mohli zaběhat. Nakonec se tam uskutečnilo 13. ročníků.

Protože žijeme v Uhříněvsi, začali jsme pořádat běžecké závody, už bez psů, i zde. Proto v říjnu už tradičně pořádáme Uhříněveský běh Prknovkou.

A jak Vás napadlo výtěžek věnovat SKV Praha?

O SKV Praha jsem se dozvěděla přes kamaráda Vítka Urbana. Vítek mi vyprávěl o René Kujanovi, který pro vás podniká spoustu zajímavých a netradičních běžeckých akcí. Vítek už tehdy SKV pomáhal a já si řekla, že by bylo fajn se k němu připojit. A dát vědět i ostatním, že tahle organizace existuje. Jsem ráda, když každá činnost má nějaký přesah. Proto jsme se rozhodli část startovného věnovat SKV Praha a při té příležitosti jsem se seznámila s Míšou Krunclovou. Tahle neuvěřitelně milá a osobitá žena mi řekla o projektu Spojenci.

Na Vaše „spojencování“ jsem se chtěla zeptat, neboť vím, že v projektu Spojenci.cz jste naším pravidelným přispěvatelem. Prozradíte mi také něco více o Vaší Běžecké škole Prahy 22?

Já ráda věci a lidi propojuji, co prospívá jednomu, může přece prospívat i druhému. Někdy stačí jen lidi postrčit. Projekt Spojenci.cz mne naprosto nadchnul. Sbírat peníze za naběhané kilometry je přece zábava a dvojnásobná motivace! Znám tolik lidí, kteří běhají, a koruna za kilometr nikoho nezabije. Odtud už byl je krůček k nápadu spojit Běžeckou školu Prahy 22 s projektem Spojenci.cz. Stanovili jsme si na vašem webovém rozhraní výzvu a přispíváme. Sice nepravidelně, ale rádi.

Jak to funguje konkrétně?

Scházíme se každé úterý v 18 hodin. S kasičkou chodím zhruba jednou za měsíc. Myslím si, že lidi rádi pomáhají, navíc když je k tomu přispívání někdo vyzve – ideálně někdo, komu věří. Možností, kam se dá v současné době přispívat je moc a těžko se vybírá kam. Lidé pak často nepřispějí vůbec, protože se bojí, aby peníze neskončily jinde. Ale když o neziskových organizacích někdo trochu něco ví a zaručí darujícím, že organizace je důvěryhodná a jejich peníze budou dobře využity, přispívají rádi.

Běžecká škola Prahy 22 a Uhříněveský běh Prknovkou spolu souvisí jak?

Souvisí spolu hlavně díky okruhu lidí kolem těchto dvou aktivit. Běžeckou školu Prahy 22 provozuje naše městská část už čtyři roky a je pro občany zdarma. I díky tomu se u nás hodně sportuje. Jedním z trenérů je i můj manžel, který je sám aktivní běžec a dohromady pak pořádáme Uhříněveský běh Prknovkou. To je každoroční větší běžecká akce konaná první říjnovou sobotu. Pomáhají nám s tím naši kamarádi běžci i neběžci. Je to skvělá příležitost jak se sejít a společně udělat něco, co má smysl. Těší mě, že pomocníků máme pořád dost a že se hlásí i další z řad samotných závodníků. A opravdu mě dojal minulý ročník, kdy přišlo opět téměř 200 lidí, i když celý den vytrvale pršelo a byla zima. Závodníci říkali, že na náš běh prostě museli přijít za každého počasí.

A znáte důvod?

Je to pro mě dalším důkazem, že když do něčeho dáte energii, tak se vám vrátí a je to vidět. Celý můj život provází série „zázraků“, kdy mi všichni okolo říkali, že to nejde a ono to nakonec šlo. Asi za to může i moje povaha, že neumím věci vzdát a vykašlat se na ně. Což je samozřejmě někdy dobře, ale někdy také ne.

Angažujete se i v jiných projektech?

Občas ano. Nechci být vyprofilovaná jen na jednu věc, při své práci se setkávám s tolika lidmi, kteří si pomoc zaslouží. Snažím se vždy o tom projektu, na co přispíváme, dozvědět co nejvíc. Zajít se tam podívat a zabezpečit, že ty peníze budou vynaloženy dobře. Takže například výtěžek z jednoho ročníku našeho závodu jsme věnovali Hospicu v Čerčanech. Před Vánocemi jsme pořádali dobročinné pečení cukroví, do kterého se zapojilo hodně lidí od nás z Uhříněvsi. Tentokrát jsme výtěžek věnovali na oběti domácího násilí a centru Locika.

Svoje děti se snažím vést k tomu, aby nebraly věci jako samozřejmost. Od malička vozíme oblečení a hračky do dětského domova nebo na charitu, účastníme se sbírky krabice od bot. Na závodech už pomáhají na prezentaci, ve stánku balí cukroví… A vidím na nich, jaký to má vliv na jejich myšlení, není jim zatěžko se rozdělit a pomoct třeba spolužákům.

Nevybíráme horentní sumy ani si nemyslím, že děláme něco extra. Snažím se jen ukázat, že pomáhat je normální a dá se to dělat mnoha způsoby. Ty nápady přicházejí spontánně, prostě vidím cestu tak po ní jdu.

Odráží se tenhle Váš „koníček“ i ve Vaší práci?

Určitě ano. Díky tomu, že teď dělám to, co dělám, mám širší přehled o různých organizacích i jedincích, kterým je potřeba pomoci. V Praze 22 jsem iniciovala založení humanitárního fondu, který slouží zejména rodinám v nouzi, buď na úhradu nezbytných životních nákladů způsobených nepředvídatelnou situací, třeba vyhořením, nebo sociálně slabým rodinám na zaplacení školy v přírodě, obědů, výletů, družiny, kroužků, a školních pomůcek. Už druhým rokem máme grantový program na podporu talentů, kde podporujeme nadané děti i dospělé. Vím, kolik nás stojí sportování naší dcery a je pro mě nepředstavitelné, aby někdo stejně talentovaný nemohl své nadání rozvíjet jen kvůli nedostatku financí.

Děkujeme pěkně za rozhovor a do budoucna Kateřině přejeme, nechť její dobročinné aktivity přinášejí hodně radosti jí i potřebným.