Vítězslava Drtinová
Vítězslava je kondiční běžkyně. Za každý uběhnutý tréninkový kilometr pošle na sbírkový účet SKV Praha 1 Kč, za závodní 5 Kč.
Vítězslava se stala účastnicí letošního ročníku PIM Women's Challenge, k čemuž jí moc gratulujeme. Dovolila nám uveřejnit svůj příběh:
Nevím, jestli toto povídání nazvat Splněný sen nebo I cesta je cíl
Vždycky, když jsem četla profily holek z předchozích ročníků Womens Challenge, vrtalo mi hlavou, jak bych asi začala, kdyby se mi dostalo té cti a já měla vyprávět ten svůj. Ten okamžik nastal a já nevím, jak začít. Pokusím se do svého příběhu skočit rovnýma nohama.
Běhat jsem začala znova loni na jaře, a to po 25 letech a 10 kilech. Co bylo tím spouštěcím mechanismem? Neříká se mi to lehce, ale byla to minulá, současná a bojím se, že i budoucí drogová závislost mého dávno dospělého syna, s tím související trestná činnost a několikerá stanutí před soudem. A když mi ne poprvé ukradl peníze, potkala jsem se s ním u soudu i já, a to v roli žalobce a můj syn v roli obžalovaného. Trvala jsem na potrestání a trvala bych i teď. Divím se, že rozsudek zněl tak mírně, pouze 300 hodin na Veřejně prospěšných prácí.
V tuto chvíli jsem měla dvě možnosti – za prvé – buď se zblázním nebo za druhé - na kolena mě nikdy nikdo nedostane – se slovy musíš zabojovat, a to hned a rychle jsem se konečně rozhodla a začala se starat sama o sebe. Jednoho dne jsem se v 5 hodin ráno oblékla do sportovního a vyběhla ven. Připadalo mi to jako nejrychlejší a v danou chvíli i nejlevnější řešení, jak ven od všech starostí, indiánským během jsem ,,uběhla“ asi 2 km, trvalo mi to kolem 20 minut, málem jsem vyplivla plíce a doma jsem měla pocit, že mám za sebou výstup na Mont Everest. Druhý den to bylo o trochu lepší, začala jsem pobíhat pravidelně, uběhnutou vzdálenost jsem měřila podle stromů a laviček, na konci srpna 2011 jsem se přihlásila na sportovní víkend s Běhej.com, kde jsem nestačila ani začátečníkům; z jednoho výběhu mě poslali domů, že prý je zdržuji. To mě samozřejmě zamrzelo i strašně nakoplo - a o týden později jsem absolvovala svůj první závod (10 km Nike run), týden na to večerní běh pro ženy ..
A přišla další rána – ztratila jsem zaměstnání ( v současné době se živím brigádami jako recepční v administrativních budovách a úklidem)
Dala jsem si další cíl - letos na jaře Pražský ½ maraton. Čas není důležitý, ale zvládla jsem ho a pak se mi podařilo přemluvit a nalákat na zážitek z velkého závodu i pár o generaci mladších holek z fit centra a daly jsme dohromady tým na maratonskou štafetu. Moc jsme si to užily. A já jsem pořád začínala tajně psát svůj příběh...:-) a letos jsem to zkusila a přihlásila se do Womens Challenge. V úterý 13. listopadu jsme otevřela poštu a padla na zadek. Dostalo se mi velké cti, byla jsem pozvaná mezi 16 vyvolených. A moje cíle? Nejsou skromné, ale nejsou ani nereálné – cesta odborné přípravy je mým prvním cílem, ten druhý je pak důstojné absolvování závodů. Přestává legrace a začíná ,,tvrdá práce“.
Co mi běh přináší? Běh je fajn, je pro mě útěkem od reality všedního dne. Problémy se zmenšují a některé mizí téměř do ztracena, moje vyběhnutí bylo tedy úspěšné, pomohlo mi. A o tom to je.