Štefan Kanaloš – čerstvý člen SKV Praha

Štefan 1973 je rodák z Kašperských Hor, kde žije celý život. Dlouhá léta pracoval jako stavební řemeslník a strojní omítkář. Z prvního manželství má dva dospělé syny - Martina 26 a Štěpána 23. Z druhého manželství s manželkou Janou má syna Matyáše 10 a pětiletou Terezku. Měsíc, před narozením vytouženého děvčátka prodělal Štefan mikrospánek a následnou autonehodu, při které utrpěl poranění páteře a míchy. Štefan několik týdnů bojoval o život a jeho žena, pod tíhou velkého stresu a obav, taktéž, ale o své nenarozené dítě. Všichni vyhráli. Terezka se narodila zdravá a Jana vše zvládla. Štefan však zůstal ochrnutý na dolní a částečně také na horní končetiny. O tom, jak dobrodružný někdy život může, být si můžete přečíst v následujícím rozhovoru.

Jaké to je smířit se s takto těžkým ochrnutím?

Já i Jana jsme, myslím, mé ochrnutí přijali tak, jak nám ho život nadělil. Já osobně jsem si říkal, že se mi to přihodilo poté, co jsem život prožil v jeho plnosti. Bylo mi 43 let, když jsem ochrnul, a spousty věcí v životě už jsem dosáhl. Potkat mě to dříve, asi bych to nesl hůře. Ale samozřejmě to přišlo nečekaně. S manželkou jsme právě dokončili nové bydlení a celý víkend probíhalo stěhování. Byl to záhul, protože jsme to chtěli stihnout ještě před narozením Terezky. V úterý, když jsem se vracel zpátky domů z práce, jsem usnul za volantem. A bylo to. Probudil jsem se až o několik týdnů později, zcela ochrnutý a s tracheostomií v krku. Následoval pobyt v několika nemocnicích a nakonec v RÚ Kladruby.

Jaké bylo pro manželku projít takovou zkouškou?

To by ses musela zeptat přímo jí, ale nějak to zvládla. Všichni se diví, jak dobře to zvládla. Ale ona je úžasná. Pozoruju na ní, že hodně vyspěla a je taková nezlomná a zocelená. Hodně jí to posunulo. Když se mi to stalo, byla v osmém měsíci. Kvůli velkému stresu jí tedy preventivně hospitalizovali a do konce těhotenství nechali pod kontrolou v nemocnici. Terezka se narodila v termínu a zdravá. To víš, ale lehké to nebylo. Jana má ale úžasné rodiče a máme skvělé sourozence, kteří nám pomáhali. Já jsem se vrátil domů z nemocnice a rehabiliťáku, až po roce od úrazu.

Myslím, že je mimořádné štěstí, když se úrazem vztah nerozpadne…

Ano, uvědomuju si to. A jsem za to moc rád. Úžasná byla Jana, která mi řekla, že mě neopustí, protože jsme si přeci před oltářem slíbili: „Jak v dobrém, tak i ve zlém, jak v nemoci, tak i ve zdraví…“

Trochu ten náš hovor odlehčím - teď jsi objevil SKV Praha a život vozíčkáře dostal nový rozměr?

(Smích) A víš, že jo. Fakt jsme velmi rádi, že jsme objevili SKV Praha. Jana ráda cestuje a jezdí na výlety.  S vámi jsme byli poprvé letos na vodě a byli jsme nadšení. Teď jsme byli na „celo SKV akci“ a znovu nemůžeme než vás chválit. Myslím, že s vámi teď budeme rádi vyrážet na spousty akcí.

Jaké to je vyrazit na vodu coby vozíčkář?

Tý jo, to bylo dobrodružný, ale dali jsme to na pohodu. Co si budeme povídat, vyrazit kamkoli se mnou i dětmi, je náročné hlavně pro Janu. Se Sportovním klubem je to paráda, protože je tam spoustu asistentů a pomocníků, kteří jsou nám k ruce a ta pomoc je opravdu znát. Je vidět, že jste v SKV Praha sehraný tým. Voda byla prvním výletem a myslím, že fakt velkým křtem toho, jestli to zvládneme. A šlo to skvěle. A když jsme zvládli vodu, zvládneme vše. Nyní přemýšlíme nad cyklisťákem.

Býval jsi sportovcem za zdrava?

Občas jsem si šel s kámošema zahrát fotbal, nebo nohejbal. Ale já jsem byl spíš muzikant, než sportovec. Měli jsme takovou malou kapelu (Cassadranc) ve které jsem hrál na bubny a v podstatě jsem skoro každý víkend někde hrál. Po mém úrazu se naše kapela rozpadla, protože kluci v kapele nenašli nového bubeníka.

A teď se sportu věnuješ?

Bydlíme na Šumavě prakticky na konci světa. Třeba by mě bavil florbal na električácích, ale zatím to moc nejde, protože teď neřídím. Ale rád trávím čas v přírodě, takže outdoorový oddíl SKV Praha je naprosto ideální.

Zkoušel jsi sednout za volant, od té doby, co jsi měl autonehodu?

Ne, zatím ne. Nemám ty ruce úplně v cajku. Vím, že kamarádi kvadrouši řídí auta... Zatím ale nemám tu potřebu ani touhu to zkoušet. Až to přijde, tak se do toho pustím.

Děkuju pěkně za rozhovor a ať se ti daří zlepšovat pohybové schopnosti.