Jitka Burianová – dlouholetá členka SKV, paraplegička

Jitka je rodilá Jihočeška, dlouhou dobu už ale žije v Praze. Od mládí holdovala horské turistice. Letní výšlap po rumunských horách se jí stal osudným. Noha jí ve skálách uklouzla a následoval pád. Psal se rok 2001. Z Jitky je od té doby paraplegička, ale její vášeň pro pohyb venku nic nezastaví. Nedlouho po svém úrazu rozšířila členskou základnu SKV Praha a nějaký čas dokonce vedla oddíl outdooru. V současné době pracuje na Ministerstvu životního prostředí, kde se věnuje environmentálnímu vzdělávání (vzdělávání o životním prostředí). Zároveň se nedávno stala Peer mentorem, což znamená, že bude svými bohatými zkušenostmi pomáhat čerstvým vozíčkářům při sžíváním se s jejich novou životní rolí.

Členkou SKV Praha už jsi dlouho, co pro tebe znamená sport?

Je to super věc, při které si člověk krásně vyčistí hlavu a navíc může trávit spoustu času venku. Jsem venkovní typ a jsem ráda v přírodě. A taky se ráda hýbu. Tuto vášeň mám vlastně už od mládí, kdy jsem ráda jezdila na kole a chodila po horách. To teď úplně nejde, ale tak zase aspoň po těch horách jezdím na handbiku. Což je super a moc mě to baví.

Takže se věnuješ ještě dalším sporům?

Tak trochu. Ale nic nedělám závodně. Ráda dělám sporty nejen pro radost z pohybu. Super je i pobýt chvíli v bandě fajn přátel, kteří nás vozíčkáře na sportovních akcích provází.

A věnuješ se nějakému sportu více a pravidelně?

Dokud to šlo, chodila jsem se občas potápět s SKV Praha – zhruba tak jednou za měsíc. Ale nejvíc se věnuju plavání. Snažím se chodit plavat 2x týdně. Plavu s Kontaktem B a jsou to lekce pod vedením trenéra. Plavu moc ráda, člověk si při tom krásně vyčistí hlavu. Jednu chvíli jsem dělala i orientační běh, ale ten jsem nakonec kvůli nedostatku času vzdala.

Jakým plaveckým stylům se věnuješ?

Plavu všemi styly, když mě zrovna nebolí rameno.

Nelákalo by tě jezdit na závody?

Závodím se sebou, když mám v úterý brzo ráno vstávat do bazénu. Jinak mě to závodění moc nebere.

A co zimní sporty? Vím o tobě, že ráda běžkuješ?

Jo, je to fajn. Ale já si vlastně ani nepřijdu jako nějaký velký lyžař-běžkař. Problém je, že na běžky je potřeba sníh a rovný terén. Jak víme, tak poslední zimy úplně nebyla dlouhodobá sněhová pokrývka. A na horách jsou zase kopce, což taky není nejvhodnější. A vlastně nemám ani svou běžku, i když o ní uvažuju. Vždycky jednou za rok se vydám s SKV Praha na hory – na zimní běžkařský pobyt. Běžkování to je jeden z mnoha mých doplňkových sportů.

Jak vlastně vypadá taková sledge-běžka?

Podobně jako monoski. Je to takové sedátko na dvou lyžích – běžkách. Sedí se na tom v podobném posedu, jako třeba při veslování. S tím rozdílem, že nohy máme k té sledgi přivázané. V rukou máme hůlky a těmi se souběžně odrážíme. Je to docela fyzicky náročné, proto nejsou úplně vhodné kopce.

Jak je to s jízdou do kopce a s kopce? Asi není ideální jít na běžky sama?

To fakt není ideální. Vždycky je to lepší v partě. Pokud je kopec velikej, je dobré s sebou mít parťáka, který člověka pomůže vytáhnout nahoru. To samé z kopce. Pokud by byl dlouhý a táhlý, je potřeba, aby nás někdo přibrzďoval. V případě pádu není úplně snadné se zvednout a tak je moc fajn, když je hnedle na blízku nějaká podaná ruka. 

Věnuješ se i monoski lyžování?

Ano, tomu se věnuju taky moc ráda. Dokonce mám, díky pomoci SKV Praha, svojí vlastní monoski. Několikrát za zimu si pak vyrazím zalyžovat, když tomu okolnosti přejí.

Je nějaký sport, který bys ještě chtěla vyzkoušet, nebo kterému by ses chtěla více věnovat?

Mám v merku paddleboarding. Letos se mi to nepodařilo, měla jsem problémy s ramenem. Ale aspoň jsem viděla v září závody.

A co bys ještě v životě chtěla? Čeho bys chtěla dosáhnout, co by sis přála?

Tomu říkám otázka na tělo. Chtěla bych dosáhnout vnitřní rovnováhy a to je práce na celý životJ. A k tomu se váže spoustu přidružených aktivit, událostí, lidí a tak.

My Jitce děkujeme pěkně za rozhovor a do života přejeme hodně zdraví a splněných přání!